S p j e v u l e n k y

... keď já puójděm pres ty hory, jako volať mám...

ke čtení

Dívat se s Evenem.

Jsem člověk měnící neuvěřitelně rychle své názory. Střídám nálady a postoje společně s počasím, každý týden se obdivuji něčemu novému, anebo se vracím k již dávno obdivovanému. Občas své momentální nadšení s někým sdílím.

5. června letošního roku (tedy dva tisíce osm) jsme s Lenkou Šemorovou zajely do Uherského Hradiště do Domu U krále Matyáše na výstavu Jurečkové, Pavlici a Táborského nazvanou Folklorní inspirace. A tam se začalo to, co mně dnes přimělo psát tyto řádky. Mezi všemi intelektuály, obcházejícími se sklenkou vína a mírně zvraštělým čelem, vystihujícím znalce, kolem obrazů zmíněných umělců, procházel člověk v ošumtělých kalhotách s kšandami, ve vytahané košili, na hlavě hučku a na zádech batoh, rozhodně ne značkový. Moarch Miško Eveno. Moarch Miško Eveno!

Leňa Šemorová má web. A na něm článek o letošním objektu mého zájmu. Vlastně našeho zájmu. (Doufám, že se nebude zlobit, když to zkopíruju i na spjevulenkovské stránky...):


... zachyceno z knížky Rebelové proti všednosti, napsanou Jiřím Jilíkem a ilustrovanou Moarchem Miškou Evenem ...

V posledních desetiletích jako by osiřela paleta barev, v nichž se odráží tvář Slovácka, kdysi nazvaného malovaným krajem. Výtvarní umělci objevují jinde a jiné zdroje své tvorby a výsledkem jsou často díla lidskému pocitu a zkušenosti vzdálená či nesrozumitelná. Na počátku devadesátých let však přibyl na Slovácko nový tvůrce, dosud neznámý. Vkročil do našeho kraje ve vysokých botách, hnědých manšestrových kalhotách, vyšívané nadlužácké košili, s dobrosrdečnou tváří lemovanou zplihlými vlasy zastřiženými podle kastrolku, pravý čapkovský tulák, na zádech batůžek se skicáky a sedmičkou vína, jíž ho obdarovali dobří vinaři: Moarch - pro přátele Miško - Eveno. Malíř a kreslíř, mudrc a poeta, tulák a vínapitel, člověk z rodu Colasse Breugnona musel ujít z rodné Bretaně stovky mil, než objevil kraj, po jakém prahla jeho duše, kraj, kde lidé ještě umějí spontánně prožívat radost i žal a cit vyjadřují písní.

Právě podle písní, které kdysi dávno zaslechl v Bretani, usoudil, že tím krajem je Slovácko, a vydal se je hledat. Našel je v osmapadesáti letech, leč není to vyjádření přesné, neboť pábitelé jeho zrna zůstávají časem nedotčeni.

Poprvé jsem ho navštívil před více než deseti lety v romantických hradišťských Rybárnách, v malém domku, jehož si vyzdobil malůvkami, kde po několik měsíců, než se přestěhoval do Starého Města a odtud do Jarošova, maloval své většinou veselé obrázky.  Od té chvíle jsme se vídali často, často jsme putovali a mnohé jsme spolu prožili. Zpívali jsme moravské i bretoňské koledy kolem štědrovečerního stromku, písně pijácké při prozpívaných letních nocích v mutěnických vinohradech a na Strážnické hůrce ve Velké, táhli společně s průvody masopustních maškar  dědinami Uherskobrodska, s Burčáky ladili o jízdě králů ve vlčnovských búdách, propadli kouzlu zavádky na Vrbici a ve Velkých Bílovicích, obdivovali mužnost podlužáckých stárků na hodech v Moravské Nové Vsi, stavěli máje v Mistřicích, v Lanžhotě a v Čejkovicích, vyzpěvovali za časného ranního úsvitu při „kosení“ v buchlovickém zámeckém parku... A každé první úterý v měsíci zasedali s přáteli v pijáckém spolku ve vinárně U Lisu v mařatických vinohradech. Ten spolek nese podnes jeho jméno: Evenovi Úterníci.

Všude tam a na mnoha dalších místech jsem Miškovi nahlížel přes rameno do skicáku, který se plnil portréty či figurami tanečníků, muzikantů, legrútů, verbířů,...

Krása je v očích toho, kdo se dívá, říká staré přísloví. Zatímco nám v toku všedních dnů barvy světa kolem nás zešedly, Evenovy barvy jsou veselé, zářivě jasné. Neboť právě takhle Slovácko vnímá.

Je dobře být občas s ním a dívat se jeho očima. Objevíme a pocítíme mnoho báječných maličkostí, které nám do té doby unikaly. Zjistíme, že to krásné a šťastné, na které stále čekáme, nenastane v budoucnu, protože se to odehrává právě teď a v každou další chvíli našeho života, a záleží jen na nás, jak takové vědomí dokážeme využít.

 Miško Eveno si ušil kroj, který nosí při zvláště slavnostních příležitostech. Říká mu možňácký podle Možňácka, dosud neobjeveného národopisného regionu Slovácka, který si vysnil. Je to kraj, kde je všechno možné, a proto tam jistě nosí i takový kroj, jaký si on sám vymyslel. Na kordulce toho kroje má kromě jiných ozdob našito malé kulaté zrcátko. Letmo v něm můžeme zahlédnou vlastní tvář. Kolem zrcátka je pentlička, na niž namaloval malůvky a napsal: Proč jsi tak krásný, člověče?

V tom vtipu je ukryta celá evenovská filozofie. Filozofie postavená na víře v člověka, vnímaného jako bytost dobrá, laskavá, usměvavá a tvořivá.

 Je dobré být aspoň občas s Evenem  a učit se dívat jeho očima.

 Krása je v očích toho, kdo se dívá. I o tom chce být tato knížka, kterou můj předobrý kamarád, malíř, mudrc a vínapitel doprovodil svými kresbami.

 Pojďme spolu nahlédnout do pomyslného zrcátka na kordulce našeho moravského domova prostřednictvím této knížky. Když jsme s Miškem vandrovali Slováckem, s překvapením jsme zjistili, jak málo toho my, Moravští Slováci, o sobě navzájem víme.

 Čím víc toho o sobě budeme vědět, tím bližší si budeme a tím déle budou naše rebelantské pluky vzdorovat mnohonásobné přesile všednosti.

Poslední komentáře
27.06.2012 17:56:07: Půjčka jako řešení rychlé půjčky Ano půjčkám, ale odpovědně bajecne-pujcky.cz/ půjčky ihned...