S p j e v u l e n k y

... keď já puójděm pres ty hory, jako volať mám...

ke čtení

Já se tam vrátím...

... pořád mi v ušách zní včerajší otázka redaktora České televize, jak sa na Březovéj předává tradica... jak vlastně?... říkám si, že nic už neni pravda... ani byt nemože...
... přemýšlala sem nad tým... možná takto:
    Kuchyň. Hned vpravo ode dvěří stojí rohová lavice. Za ní topení, doslova zaházené hromadou novin a křížovek, protože obyvatelé zdejšího domu jsou sečtělí a mají zájem o dění ve světě.
U lavice samozřejmě nechybí stůl. Jídelní stůl a na něm krásný vyšívaný květinový ubrus; takový, jaký dnes umí vyšít jen ty nejstarší babičky a prababičky.
Na stěně za lavicí je okno. Je položeno tak nízko, navíc s výhledem do dvora, takže slepice, které venku vyzobávají ze země žížaly, jsou ve stejné výškové úrovni jako vy, když se z okna díváte.
Na stěně vedle okna ještě visí polička se sadou hrníčků a talířků, vkusně, a vlastně obvykle, vyskládaných a visících vedle sebe.
Pak se již konečně začíná kuchyňská linka. Obyčejný kredenc s poličkami jak dole, tak nahoře. Úplně vpravo nahoře nad poličkami nesmí nikdy chybět stojací katolický kalendář. Plynový sporák schází. Místo něj se v levém koutě kuchyně nachází tzv. šporhelt, na němž sa dá vařit, péct a navíc vytopí celou místnost. Dřevěnná polínka jsou vyskládaná přímo vedle něj.
Při vstupu do místnosti upíráte jako návštevník svůj pohled nad kuchyňskou linku. Na dva obrazy svatých. Obraz Panny Marie, Bohorodičky, a obraz Ježíše Krista s trnovou korunou na hlavě. Toto vytváří jakýsi pomník či oltář, nutící nás neustále se zamýšlet. Proč? Jak? Skutečně?...

    Na lavici za stolem sedá muž. Něco málo po osmdesátce. Pán domu. Sedá vždy úplně vlevo, je zásadový. Na nose má brýle, s diobtriemi tlustými jako tři kolečka salámu, a čte noviny. Žena, věk kolem sedmdesáti, točící se "u plotny", naslouchá vypravování muže o aktuálním dění v regionu, ne-li pak v celé republice.
Na první pohled nevyrovnané, ba dokonce nemožné, soužití, na druhý pohled však vztah plný vzájemné úcty, tolerance a lásky. Ach, kolik lásky je ukryto v těchto maželích...

    Do místnosti přichází dítě. Děvče, pilná a svědomitá žákyňka 1. nebo 2. třídy základní školy.
"Ahoj babi, ahoj dědo!", zní z jejích úst.
Usedá po pravici svého dědečka. Kuchyní se nesou nejrůznější příhody a vyprávění, tehdy ještě nic neznamenající, však posléze?...
Až se vypije medový čaj, bude babička zpívat...

    "Když Panna Maria po světě chodila, od města k městečku o nocleh prosila...".
Podvědomě se mi tento text písně vybavil, když jsem na podzim roku 2007 narazila na podobný v jednom zpěvníku lidových písní. A vedle tohoto jsem ve svých myšlenkách pila ten stejně sladký čaj a seděla v téže kuchyni po pravici svého dědy a posluchala babiččin zpěv. Byla jsem zpátky...
Přepadla mě nostalgie a smutek či dokonce truchlení za již zesnulými prarodiči. Byl to však zvláštní smutek. Radostný. Měla jsem smutnou radost z něčeho tak krásného. Měla jsem krásné dětství...

    Hodně vzpomínám. A přemýšlím. Chci zpět ten teplý pocit spokojenosti. Já se tam vrátím... jednou určitě!

... neustále si nosím tradici v sobě... ani o tom nevím... vlastně teď už ano... jsem zpátky... nebo ne?...

Jeden ohromný člověk mi jednou řekl: "Mosíš sa vrátit do svojého dětství... to je jediná cesta...". Měl pravdu... vyrážám...


17. února 2008 ( ... výročí nedožitých osmdesátých narozenin mojéj babičky Františky Ševčíkovéj... ) ... Březová... Kateřina Gorčíková...


...jak sa na Březovéj předává tradica... jak vlastně?... říkám si, že nic už neni pravda... ani byt nemože...

Može! Ale jiná...

22. května 2008 dopsala ve svojém pokoji u svojého počítača za poslechu Dvořákovy Novosvětské Kateřina Gorčíková

Poslední komentáře
11.04.2008 16:47:09: Ty kraaaso.J8ááá sa nestačím divit
17.02.2008 14:50:33: Kačenko ...je to krásné...pravdivé...