S p j e v u l e n k y

... keď já puójděm pres ty hory, jako volať mám...

ke čtení

Leoš Janáček na Lopeníku...

Zde, na tomto palouku, si nechal hudební skladatel Leoš Janáček v roce 1899 zazpívat několik zdejších starodávných písní, mládenci, kteří zde pásli koně...
   

    PRVNÍ DEN: "Za námi zmizel dávno Uherský Brod i Volenovský dvůr hraběte Kounice. Ve stínu leží Bánov a Suchá Loz. Z hloubky od úpatí Lopeníčka zdvihá se na protilehlé stráni Březová. Sjíždíme rychle v dědinu, v níž tenké máje vysoko vlají. Jest doba letnic. Pro písně jsme sem přijeli. To už věděly sezvané panem učitelem Aloisem Králem nejlepší zpěvulenky. Večer nečekali jsme na ně dlouho, ku zpěvu jsme je dlouho nepobízeli, nestyděly se ani neostýchaly.
    V nezkrocené síle zpívaly každou píseň "od konca do konca". Hlas k hlasu přiléhal jako srostlý a zdravá plíce stačila do obdivuhodných délek.
    Byl to příval, ve kterém marně namáhal jsem se vyznati se v tom. Hořel jsem studem, až v uších mi to bilo. Z úst mých zpěvulenek tekl proud zvučný a lámal se, tak jakoby sám sebou, tu v krátké, tu v delší a dluhé tóny. Výraz obličeje, dychtivý jen po zpěvu.
    Ani dechu neubráno jedinkému tónu a osm veršů se vystřídalo! Nemožno si myslet, aby děvčence tak primitivně jako já vyměřovaly tón k tónu, to zabírá celého ducha. Z kterého hlediska přehlížejí a drobí čas?
    A může-li býti vzduch opojen bezem, lipou, mateřídouškou, může-li býti opojen i písněmi. Ve třech večerech vyzpíváno na 600 veršů. Jedna píseň ustýlala druhé. A ještě teď mi děvčence vzkazují, že tu a tu píseň jsem ještě od nich "nečul".
    K půlnoci rozeběhly se děvčence domů. Mne ještě dlouho tížily poslechnuté písně. Přemýšlet o nich nebylo času. O jednom jsem si byl jist: že nikde nezachován ve zpěvu tak čistě sloh táhlých písní jako tu v Březové."

    DRUHÝ DEN: "Sezvánějí k bohoslubám. Jest svatodušní neděle. Pohlížím z chaloupky na proudy čistě vystrojeného lidu. Co to květu, co to barev na osobách vzrostlých a též na drobných dětech! 
    Šel jsem též do kostela.
    Po točitých schodech dostal jsem se na vysokou kruchtu. Až závrať pojímala při pohledu do prostor chrámových. K oltáři blíže byla záplava červeně na skvostně prošívaném kroji děvčat! Barvy bledly čím více ku dvěřím: v bílé haleny halí se tu staré ženy i muži. Radost byla pohlédnouti, když při ofěře všechny ty barvy začaly se pohybovati: nejinak, než očarováná louka. Hořící mák předbíhal chrpu a skákal v bílá pole jiskerek: a tak se to vlnilo k oltáři a od oltáže. Leč brzo jsem vystřízlivěl.
    Zvonek u oltáře zazvoní a z kůru ve vřesku trub v druhém taktu plno varhany zazní. Za těchto slavnostních intrád kráčí kněz ku oltáři.
    Zaleklý lid nezpíval, až na několik hlasů školských, píseň "Kristus seslal Těšitele". A tak řev venkovské trubačské muziky, kterou na pohromu krásného domácího zpěvu chodí odtud si secvičovat vysloužilý voják od hudby, křiklavě se odráží od vysoké klenby chrámové.
    Ušel jsem raději tomu a vyhledal jsem si k polední hodině ve stínu ovocných stromů chaloupku kopaničáře pod Lopeníčkem. Zajímaly mne ty chaloupky, z jíchž došek střechových prodíral se, kde mohl, voňavý kouř. Komínů nemají. Před chaloupkou čistě oděná mladá žena chovala dvě děti. Pohostila nás ochotně. (Dnes měli napečených z černé mouky koláčů nadívaných povidlím). Ta malá jizbečka! Vzduch v ní jemně prosycen jehličným kouřem, dobrá to desinfekce. Vždyť okýnka na čtyři dlaně velká sotva bylo lze otevříti.
    Z Březové, z kostela, vrací se lid na kopanice. Nejrychlejší jest mládež a svižné děvčence. Červenají se již hore na stráni a dolů u potoka Zlatné potkáváme teprve výrazné tváře mužů.
    Bylo třeba slyšeti písně v boží přírodě. Proto pustili jsme se odpůldne se šohaji ku Kyselce. Jest to nablízku v lesíku obecním zřídlo zdravé, léčebné vody.
    Hudců nebylo, docházejí na svatby březovské až z blízkého Strání, ale přece vrtěných nazpívala mládež dosti. Když jsme se vraceli, tož zpěvy mládeže vzbudily tam kdesi ve vršku Lopeníčku i písničky staříka, tatíčka, který tam pásl koně. Motivy dopadaly zádumčivě a slabě až k chodníčku podél Zlatné."

    TŘETÍ DEN: " Na svatodušní pondělí poprosil jsem děvčence, aby si navzpomínaly svatebních písní. Beztoho byla nedávno u starostů svatba, nebude jim to těžké.
    Zrána s dvěma šohaji, nejlepšími zpěváky, pustili jsme se do hor, na vrch Lopeníčka. "Strižavy" (mlhy) sice ležely na vrchu, ale což, pro vyhlídku vlastně tam nejdem, ale zkoušet písně, jež odtud až do Tater bijí. Kus slaniny s chlebem a slivovicí, o které se veršuje "do života nieškoď, do priekopy neshoď", přišlo nám vhod na vrchu.
    Bez námahy došli jsme vrchu Lopeníčka a usadili se v pohraničním příkopě. Na uherské straně dopadaly mnohé písničky našich šohajů. Lid na oné straně hranic jest však ustrašený, vyhne se raději, má-li koho potkat.
    Mlhy a mraky valily se nám nad hlavami a zastíraly všelikou vyhlídku.
    Časně ráno opouštěl jsem zpěvavou dědinku. Četné stádo páslo se již na zrosené trávě. Z vršku sjížděl jsem rychle serpentinami. Opět Bánov, Suchá Loz a v dálce královské město Uherský Brod z ranní mlhy vystupují."

Jan Chovanec - JOSEFÍNA a jiné obrázky z Uherskobrodska a moravsko - slovenského pomezí.

Poslední komentáře
02.04.2008 07:34:08: co k tomu dodat?...
28.03.2008 21:36:23: Čtu to znova a znova . už se v tom ztrácím .