S p j e v u l e n k y

... keď já puójděm pres ty hory, jako volať mám...

ke čtení

... o moudrém vypravování moudrého člověka...

... když sme s holkama začaly vyrážat do březovských ulic, k březovským luďom, ke kořenom, byl už můj dědeček velice nemocný... už ně nemohl povědět nic, byť věděl a pověděl by hodně... začala sem pozdě... pozdě sem sa rozhlédla... a budu si to dlúho vyčítat...

Měla jsem kolem sebe ohromného člověka... Člověka, díky jehož příběhům jsem se ocitala v jiném světě, jiné době... díky jehož postojům jsem rostla a objevovala svět... člověka, díky kterému teď žiju pro to, pro co žiju...
Už odmalička vyrůstám ve světě, kde se spolu se sourozenci hádám o hloupou buchtu; kde žadoním u rodičů o deset haléřů na písanku; kdy na Velký pátek chodí  "dievčence" do Zlatného ke skále, aby se "umytím" zalíbily chlapcům;
vidím, jak pár dětí točí kola kolotočů a pak se na nich může zadarmo povozit; jak mladý muž stojí na břehu německého Elbe a stydí se, protože neumí plavat;
směju se, když si vzpomenu, jak dvě Lopeničárky cestují vlakem do Nepomuku; nebo jak se dědáčci podivují nad zvláštním přístrojem zvaným "talafón";
znám pranostiku na každý den...
... jsem tam všude... já a můj vypravěč...

Klaním se před nenápanou moudrostí, kterou řečník ukryl do těchto vypravování...
... a děkuji...
... vzpomínám...
 

Věnováno památce mojého dědečka Františka Ševčíka z Březovéj (nar. 16. 5. 1917, zem. 12. 10. 2007) a všem těm, keří sa nezapomínajú dívat...

Poslední komentáře
09.02.2008 21:11:33: Toš to je fakt mazecsmiley${1}